do Vídně za křečkem polním

křeček polní (Cricetus cricetus)

 

Koho znám, už byl, či pravidelně jezdí za krásami Vídně. Kultura, zábava, historie, káva, řízek, vánoční nákupy ....., jů tam toho je. A já stále nic. Poslouchám vyprávění a koukám, jak se zvětšuje moje společenská propast. Až teď, začátkem září roku 2021, se to změnilo, frustrace zmizela, jsem jiný člověk. Byl jsem v centru Vídně. S kamarády Benem a Josefem jsme totiž vyrazili za křečkem polním na vídeňské hřbitovy.

A proč za křečkem do městské aglomerace a ještě tak daleko? Vždyť na polích jich je. Jooooo, bejvávalo. Stejně tak jako u jiných druhů, i zde lidská činnost a pokrok neblaze zapůsobily. Ve všech zemích jeho výskytu byl do poloviny 20. století křeček polní zcela běžný a považovaný za škůdce. Zemědělcům však nějak nevyhohovalo, že si hloubí hluboké nory a do nich odnáší část úrody. V 70.–80. letech se jeho početnosti rapidně snížily, až se stal silně ohroženým druhem žijícím po Evropě v roztroušených lokalitách. Škoda, protože jde o velmi roztomilé zvíře. A proč hřbitovy uprostřed města? Protože je tam klid, pohoda, ideální podmínky pro norování a nikdo je tam nehubí.

První odpoledne jsme začali na Ústředním hřbitově, který byl naším primárním cílem. Od roku 1874 je magickým místem Vídně s hroby mnoha známých osobností, od Beethovena po Falka. Hřbitovní kostel sv. Karla Boromejského je jedním z nejkrásnějších secesních kostelů ve Vídni. Arkádové hrobky, mauzolea a bizardně působící pomníky vytvářejí jedinečnou atmosféru. To vše na rozloze dvou čtverečních kilometrů ve formě odpočinkového parku. Úžasné místo.

Počasí nám přeje, obloha bez mráčku, babí léto jako ze žurnálu, jsme nadšeni. Ale jak už to tak bývá, najednou z ničeho nic je vše jinak, svět se hroutí, křečkové se vzdalují. No napadlo by Vás, že ve všední den, bez výstrahy, z důvodu pořádání koncertu hermeticky uzavřou většinu hřbitova? Samozřejmě tu s křečkama! Přístupnou část jsme si prošli v marné naději, že nějakého potkáme. Mnoho krásy jsme viděli, křečka však ani jednoho. 

Po hodině pátrání následoval přesun na druhou lokalitu. Menší, ale velmi působivý hřbitov na okraji Vídně. Času zbylo už jen na seznámení se s prostorem, chováním křečků,  nasvícením lokality, užívání si klidu a zvláštní pohodové atmosféry. Z ní nás vyrušilo harašení klíčů v zámku obrovské brány. Úprkem jsme si s Josefem vysloužili důstojný průchod branou, Ben musel přes plot. Ještě, že fotí Olympusem a tudíž batůžek s fototechnikou je miniaturní a převažuje v něm svačina. Překonání překážky bylo dílem ladnosti a okamžiku. To my s Pepou, stále ještě zrcadlovkáři, bychom na tom byli podstatně hůře i bez svačiny. Nicméně o programu následujícího dne bylo jasno, vracíme se sem.

Druhé odpoledne naší minivýpravy jsme zahájili už před čtvrtou hodinou. Slunce nás ještě usilovně hřálo svými paprsky, ale s každou minutou bylo světlo stále měkčí a dalo se fotit i mimo stíny.  Tak hurá mezi hroby.

Za mého školního mládí, kdo neměl doma minimálně jednoho křečka zlatého, byl společensky znemožněn. Na rozdíl od něj, je ten polní pořádný kousek. Dorůstá váhy až 0,6 kg a délky 340mm. Charakterizuje ho zavalitější tělo, krátké končetiny a osrstěný ocas. Má pestré zbarvení. Ve vegetačním období shromažďuje potravu v norách, během zimy hibernuje, co 5-7 dní se probudí, nají a zase chrrr. Živí se zrny, semeny, listy, hmyzem a larvami, ale i mláďaty ptáků. No a tito hřbitovní si pochutnávají i na vosku ze svíček. Někdy se jim stává, že vlezou do skleněné nádoby se svíčkou, naperou se voskem a pak mají potíž vylézt ven. Nooooo, evoluce.

Focení křečka polního není žádná legranda. Nebojí se a zároveň je plachý. A dělá naschvály. Přes fotogenická místa zásadně prchá úprkem. Když už se zastaví, tak všude kolem něj je spousta trávy. Když zaleze do jednoho otvoru nory, často vyleze úplně někde jinde. Je třeba se vybavit trpělivostí, zalehnout, zamířít na vyhlídnuté místo a čekat, až se tam zase objeví dřív, než se změní světelné podmínky. A jak je zvědavý, možná přijde až za Vámi. Já si tak ležím, na jednoho číhám a najednou koukám, jak mi oďobává foťák. Pak mě zkontroloval celého, okoštoval mé boty a zmiznul na druhou stranu, než jsem měl zaděláno.  

Dnes opouštíme hřbitov všichni hlavní branou. Snad se sem ještě vrátíme. Vždyť máme tolik nápadů, kde ještě, jak jinak a lépe křečka vyfotit. Čeká noční přesun domů. Končí parádní výlet s přáteli na magická místa za roztomilým zvířetem. A o to jde především.