jarní sovy 2024 a bažant k tomu
Focení sov ve volné přírodě se může na první dobrou zdát jako mrhání času s výsledkem nejistým. Napřed běháte několik hodin či dní po lese a hledáte sovičku. Když ji najdete, vrátíte se na místo s foťákem, ale sova má jiné starosti než nějaké focení. Tak plánujete další pokus a stále do kola. Kdy už ta fotka bude? No konečně!!! Stálo to za to? Není lepší zajít do ZOO nebo za sokolníkem, který nádherné fotky připraví a Vy máte za den hotovo?
.... nebo taky .......
Část svých vzácných volných chvil trávíte přírodě svého oblíbeného regionu, nasáváte její energii a regenerujete. Stále objevujete něco nového a koukáte kde co lítá. A pokud je vhodná chvíle, zkusíte zvěčnit tu krásu fotografií. Zároveň dbáte, nerušit zbytečně často a zbytečně dlouho. Že pořídíte méně fotek a třeba nebudou tak dokonalé? Možná jo, možná ne ......
Puštík bělavý (uralka)
Začíná další jaro. S kamarády jsme je vydali do oblíbené části Šumavy, kde na puštíka bělavého můžete narazit i v rámci běžné turistiky. Stačí se jen pořádně dívat a mít štěstí. Loni jsme ho moc neměli, i když jsme věděli, kdy a kde se máme dívat. Jaké to bude letos?
Největším odborníkem na sovy je bezesporu náš lesní mužík Pepa, jeho ,,čich" nezklamal ani tentokráte. Na rozcestí vybral směr a ejhle, kulíšek. Věnujeme se kulíškovi, Pepa něco zaslechne a ejhle, celou dobu jsme měli za zády pozorovatele, puštíka bělavého. Asi si nás oblíbil, protože nás neopouštěl a umožnil nám pořídit spoustu pěkných záběrů.
Jak se později ukázalo, to nejlepší nás teprve čekalo. Z lesa jsme odcházeli už za tmy, cestu osvětloval měsíc, krásné ticho znenadání přehlušené křikem puštíků bělavých. Kousek před námi se odehrávaly námluvy. Naše přítomnost byla pro aktéry absolutně nepodstatná natolik, že nám dovolili pár snímků s osvětlením pomocí baterek. Nechtěli jsme dlouho rušit a tmou se vytratili do pryč.
Příroda si sama rozhoduje, co a jak Ti ukáže. Samozřejmě, je třeba tomu jít na proti, ale ne vždy to stačí. Dvě letošní proběhlé výpravy za jeřábkem a tetřívkem byly úžasné, foto však žádné. Letošní jarní ,,soví" Šumava byla fotograficky výjimečná. Nafotit během jediné výpravy puštíka bělavého v tolika rozličných prostředích a okamžicích se poštěstí jen málokdy. Moc si toho vážím.
Sovy v našem lese
Rád chodím za puštíky, sýci a kulíšky do ,,našeho" lesa za chalupou. Hledat, poslouchat, občas vyfotit. Je to takový nekonečný příběh, častěji než v minulosti se stává, že sovy najednou na oblíbeném místě nejsou. Snad i vlivem probíhající mohutné těžby se často stává, že lokalita je již opuštěna. A naopak se najednou objeví na novém místě a udělají obrovskou radost. Snad je to vlivem probíhající mohutné těžby, těžko říci. Abychom jim výběr nového místa usnadnili, rozmístili jsme 10 sovích budek. Zatím si jejich pohostinnost nevybrali ke svému hnízdění, ale je třeba být připraven. Na jaře tohoto roku jsme měli s kamarádem Pepou štěstí hned na dvě takovéto nové lokality Puštíka obecného. Jaká radost.
Puštík obecný začíná být aktivní večer. Zaznamenat jeho život v přirozeném prostředí a čase tedy znamená noční návštěvy lesa. Ta přináší svá kouzla, ale i rizika. V první řadě nevíte, kdo zrovna sedí na jednom u mnoha posedů rozmístěných v lese. Vzdalovat se od auta asi není zrovna nejbezpečnější nápad. Při poslední akci jsme narazili v lese na člověka, který zjevně nestál o komunikaci. Přicházel po cestě, jen co jsem posvítil baterkou, zmizl do lesa před námi a bylo slyšet blížící se praskání. Česky, anglicky a všemožně jinak jsem do černého lesa helekal informaci, že nechceme potíže, nejsme tam kvůli němu a ať jde pryč. Nakonec nás obešel přes močály a zmizel v hluboké tmě brdských lesů. Nic příjemného. V mládí na vandrech jsem se v nočních lesích cítil o poznání bezpečněji než v současné době.
K nasvícení snímku v noci používáme kapesní svítilny s bílým LED světlem. Jen krátce na nejnutnější dobu pro pořízení fotky. Nezbytným pomocníkem k nočnímu sledování sov je termovize. Pozorovat noční průlet mezi stromy je úžasný zážitek.
Výr velký
Ve volné přírodě jsem výra ještě neviděl a v našem brdském lese na něj asi jen tak nenarazím. Když mě kamarád na Moravě nabídl možnost pozorovat jeho hnízdění, nedalo se odmítnout. Když jsem přijel poprvé, nemohl jsem hnízdo rozpoznat ani v okamžiku, kdy mě kamarád nasměřoval přímo proti němu. Až po značné chvíli jsem v puklině skalní stěny uviděl samici střežící tři mláďata. Vybrali si ideální nedostupné místo. Navíc skryté vegetací tak, že se pozorovat dalo jen ze dvou míst, fotit z jednoho, a to ještě poměrně daleko. Jak už tak u výrů chodí, často si vybírají k hnízdění místa rušná, kdy jim v lomech nevadí bagr těžící skálu jen pár metrů od nich. Podobné to bylo i zde s tím rozdílem, že o ruch se starali lidé. Kolem totiž vede nauční stezka a pod skalou se často prohánějí dětičky v rámci školních výletů. Asi potřebují nějakou tu zábavu, protože po celou dobu hnízdění samice neopouští svá mláďata, která musí chránit před přirozenými predátory. Po dobu měsíce a půl měsíců jsem pozoroval, jak mláďata hezky rostou a hlavně, že zůstávají všechna tři. Finále jsem ale nestihnul, z důvodu cesty do Bulharska jsem neměl čas se k výrům ve správnou dobu vrátit.
Toto pozorování nebylo nijak akční. Příchod na místo, kouknout, pár fotek a hotovo. Po celou tu dobu se totiž scéna na hnízdě téměř neměnila. Ležící a přesto bdící samice ve mne vyvolávala dojem, že se za tu dobu ani nepohnula. Mladí byli pohyblivější a většinou zalezlí tak, že nebyli vidět. Všechna tři mláďata v záběru jsem zaznamenal jen výjimečně. Z doslechu vím, že všechna tři opustila hnízdo ve zdraví.
Při jedné cestě za výrem jsem zahlédl bažanta obecného hned vedle příjezdové cesty okresního významu a vypadal, že se hned tak nenechá vyrušit. Otočil jsem auto, nachystal foťák, stáhl okýnko a pomalu se vrátil k bažantovi na vzdálenost pár metrů s ambicí dokumentačního snímku, případně pořízení letovky. Vysněný snímek bych asi pořizoval jinde a v jinou dobu. To co následovalo však bylo velmi překvapivé. Čekám tedy s foťákem zapřeným o okýnko auta na vhodný okamžik, kdy bažant vzlétne, ale nic. Pokračoval v chůzi po kraji pole, přešel příkopem na silnici a uprostřed ní, před mým překvapeným zrakem, předvedl svůj parádní taneček. Pak důstojně dál pokračoval přes cestu na protilehlou louku, aniž by jen na chvíli nechal vyrušit. Tak jsem poděkoval za představení a pokračoval v cestě.