Břehule říční na Moravě
Riparia riparia
Sand martin
Koncem června 2024 mne oslovil kamarád, zda bych mohl nafotit Břehuli říční, která jim zahnízdila v revíru. Jednalo se o vodní nádrž s asi padesátimetrovou hrázi porostlou břízou a osikou. V prostřední části hráze, která je v mírném oblouku si břehule zhotovily hnízdící nory ve výšce jeden až tři metry nad vodní hladinou.
Nejsem ornitolog a už vůbec ne specialista na břehule. Začal jsem tedy pročítat literaturu a připravovat se na monitorování jejich chování v místě hnízdění. Celou věc ztěžoval nedostupný terén a porosty. Z hráze nejsou nory vidět, voda je hluboká hned z kraje, okolní břehy jsou zarostlé a poměrně daleko k focení. A aby toho nebylo dost, se světlem to tady ideální také není, spíše málo než hodně. Příhodné, přírodně maskované stanoviště k pozorování dalekohledem se vybrat dalo, bohužel bez prostoru na stativ. Bylo jasné, že bude muset fotit z vody pomocí foto voru.
Doba hnízdění v podstatě už vrcholila. Břehule nalétávaly ke břehu v houfech a krmily co to šlo a mně pomalu ale jistě docházelo, že vyfotit břehuli nebude jen tak. Neposedí pořádně ani chvilku a je strašně rychlá.
Bohužel jsem musel odjet a když jsem se na místo vrátil, bylo po všem. Bral jsem to tak, že jsem připraven na příští rok, což není málo. Velkým překvapením pak bylo, když kamarád oznamoval, že břehule jedou druhé hnízdění. Měl jsem k dispozici dvě odpoledne, a tak hurá do akce.
Hnízdění už bylo o poznání slabší, jednalo se jen o cca 10 nor, ke kterým břehule nalétávaly. Potřeboval jsem objevit noru, do které je alespoň trochu vidět, kam dopadá dostatečné množství světla a kde jsou mladé břehule netrpělivě očekávající přílet krmících rodičů. Z úkrytu jsem dalekohledem zkoumal břeh a najednou jsem nemohl uvěřit svým očím. Nora, která splňuje všechny tři parametry. Rychle do auta, připravit vše potřebné a hurá do vody. Důležité bylo, najít pozici foto voru, která nebude krmící rodiče rušit. K tomu posloužil keř, který tam vyrostl snad jen kvůli této chvíli.
Břehule krmí ve vlnách, kdy houfně nalétávají k norám. Brání se tak případnému nepříteli. Odstup mezi těmito vlnami může být i více než 10 minut. Společnost v době, kdy se nic nedělo mi dělal společnost ledňáček říční.
Asi pět metrů odemne si sedal si na kořeny bříz rostoucích nad břehem a sledoval, co to ty břehule vyvádějí. Chvíli jsem si ho s nadšením všímal, rychle mi ale došlo, že v podstatě odvádí moji pozornost od hlavního předmětu zájmu. Začal jsem se tedy soustředit na noru, ze které vyčuhovali tři hlavičky malých břehulí a jejich nejbližšímu okolí. Fotím a najednou koukám, jedno mládě vyskakuje z hnízda. Žádné umělecké foto, ale stihnul jsem tento jedinečný okamžik zaznamenat.
Druhý den odpoledne jsem celou akci zopakoval. Ledňáčkem jsem se již nerozptyloval a soustředil se na noru, ve které stále vykukovali dvě mláďata. Najednou přiletěla neobvykle početná krmící delegace a jejím odletu, ani ne do minuty opustila mláďata noru. První jsem nestihnul, druhé skočilo přímo proti mně. Sice bez kousku křídel, ale jeho vyděšený kukuč v prvních sekundách mimo noru jsem zaznamenal. No a hotovo. V podstatě už není co fotit. Přestávám se nechat oďobávat rybami a opouštím vodu. Možná za rok na viděnou.
Ohromný zážitek. Doufám, že fotky, které jsem pořídil pomohou kamarádům v boji proti zpřístupnění tohoto místa veřejnosti. Byly by to velká škoda nejen pro břehule říční.
Foto z akce zde: